Skijoring
Bílí vlci v zápřeži
(článek do zpravodaje KBO)
Člověk by neměl zapomínat na své dětské sny. Tím mým bylo, když jsem zamilovaná do knížek Jacka Londona snila o svém vlastním psím spřežení, se kterým se budu prohánět hlubokými lesy a bílými pláněmi severu. O úžasném a inteligentním vůdčím psu, nebo ještě raději vlku, který vždy najde nejbezpečnější cestu nástrahami přírody. Letos o vánocích moje děti sledovaly jakýsi film o tažném psu (volně inspirovaném Voláním divočiny) a já si na své velké dětské přání vzpomněla. A protože když jde o plnění snů, nikdy nepřemýšlím dlouho, okamžitě jsem začala spřádat plány, jak to zrealizovat. Ne, na Aljašku jsem neodjela a ani to nemám v plánu, ale šumavské lesy také nejsou k zahození. Zkušenosti jsem neměla žádné a bohužel ani nikoho, kdo by poradil, ale ani to mě neodradilo. Měla jsem totiž k dispozici ty nejlepší psy na světě, totiž svoje dvě bílé krásky – skoro šestiletou Luisu Acabo Czech alias Loreen a její čtrnáctiměsíční dceru vlastního chovu Axi Altája. Protože ráda a celkem dobře běhám na běžkách, rozhodla jsem se, že než pořizovat saně (které by se mnou dva psi stejně asi moc rychle neutáhli), zkusíme skijoring – tedy jízdu na běžkách s tažnými psy.
První, co jsem řešila, bylo vybavení. Držet vodítko v ruce by bylo hodně nepraktické, je potřeba mít opasek nebo sedák. Horolezecký sedák jsem zabavila manželovi, to problém nebyl, ale pochopitelně 
jsem neměla nic, co by připomínalo postroje. To rychle vyřešila kamarádčina hláška „já jsem psa zapřahala dětem do bobů navlečeného v koňské ohlávce.“ Výborně, těch máme dost. Zabavila jsem dceři obě ohlávky na poníka (dobrá záminka, aby ze mě vyrazila novou) a po ujištění veterináře, že to fenám v rozumné míře určitě nemůže ublížit, se šlo zapřahat. Nejprve raději bez běžek. Moje chlupaté holky velmi dobře znají vysílání vpřed (i kamkoli jinam), takže vyslání nebyl problém. Ten nastal vteřinu poté, když se napjalo vodítko. Holky jsou totiž striktně naučené vodítko nenapínat, aby je (obě) uvedla i moje devítiletá zagroškudla. Veškeré vysvětlování a dokonce i prosby :-) se míjely účinkem, vůdčí Loreen holt už není nejmladší a „starého psa...“ Zachránil nás až manžel, který je lákal k sobě a ony postupně zjišťovaly, že na postroji se vodítko napínat smí. Potřebovaly ale ještě několik pokusů, než si srovnaly v hlavě, že opravdu nedělají nic zakázaného, přestaly se tvářit provinile a začaly si skijoring také užívat. A tehdy jsem plně ocenila úžasnou bělouší povahu – jakmile pochopí, co se po nich chce, jdou do toho s ohromným zápalem a ochotou se i strhnout, jen aby svému milovanému člověku vyhověli. Ke strhnutí my ovšem máme hodně daleko.:-)
Za první jízdou „naostro“ jsme vyrazili na Šumavu. Asi ani nemusím psát, že samozřejmě slezl sníh, takže sobotu strávili psi doma a my na umělém sněhu na sjezdovkách. V noci naštěstí Perun vyslyšel mé úpěnlivé prosby a nasněžil asi pěticentimetrový poprašek. V neděli jsem tudíž nadšeně vyrazila. Případné nadšence, kteří se mě pokusí napodobit, ale důrazně varuji! Když se necháte unést rychlou jízdou z mírného kopce po cestě, vyjeté od traktoru a namísto svým běžkám věnujete pozornost hecování psů, tak pěticentimetrový poprašek na na kost zmrzlé zemi váš pád rozhodně neztlumí! Praštila jsem sebou jen jednou, ale modřinu jsem měla větší než od koňského kopyta. Jinak to ale byl zážitek fantastický a nadchl mě natolik, že jsem se rozhodla se skijoringem pokračovat s ještě větším zápalem.
Usoudila jsem, že holky si zaslouží lepší postroje, proto jsem jim zakoupila víceúčelové Zero DC short a také vodítko s amortizerem – což je pružina, tlumící škubnutí do postroje při rozjezdu nebo případném karambolu. To se pozitivně projevilo na ochotě holek tahat. Pro sebe jsem vyzkoušela i opasek, ale sedák je mnohem příjemnější. A pak už následovaly výlety – po české straně Šumavy přišel na řadu běžkovýlet do Bavorska a nyní se chystáme do Krkonoš. Tam bych se ráda setkala s opravdovým musherem a dozvěděla se pár dalších tipů. S ovladatelností nemáme problémy, to už jsem si ověřila, když jsem na svých toulkách překonávala potoky, ledové plotny, sjížděla prudší kopce, byla nucená jet po silnici nebo si hledat cestu neprošlapaným polem. Tam se nejlépe ukázalo, jak je dobrý chytrý „vůdčí“ pes. Zatímco mladší Axinka je dříč, který se opře do postroje, zabírá a moc nedumá, Loreen je mozkem smečky. Vybírá nejlepší cestu, ví, kdy při cestě z kopce je radno uhnout před rozjetými běžkami, tam, kde není stopa perfektně pozná, kudy se 
nejpohodlněji dostat, kam je potřeba. A je to ona, kdo první reaguje na povely ke změně směru nebo tempa. Když se kácím vyčerpáním, záchranu v podobě studeného jazyka poskytují okamžitě obě bez rozdílu. Asi nikdy jsem neměla tak olízané brýle jako na těchto výletech.
Nepředstavujte si totiž, že skijoring znamená, že psi makají a vy se jen vezete. Tedy ne že by to nešlo, ale nebavilo by to ani psy a asi ani vás. Po pouhých deseti kilometrech se psy jsem o hodně víc zpocená, než když vyrazím bez nich – pochopitelně taky nejméně o polovinu rychlejší. Courání je totiž moc nebaví a kdybych se jen vezla, omrzelo by je to taky rychle. Takže se jede. Když se opřou do postrojů a nasadí svůj úsporný vlčí klouzavý klus, musím pořádně kmitat nohama, abych je nebrzdila víc, než je zdrávo. A brzdit nesmím, to nemají rádi. Jsou velmi citliví, stačí sebemenší zakolísání, nešikovný pohyb a souhra je pryč, psi se rozhodí, vypadnou z rytmu a zpomalí. Nikdy v životě jsem nezažila se psy takový pocit naprostého souladu a splynutí jako když svištíme mrazivým, liduprázdným lesem, jen já a přede mnou dva vlnící se bílé vlčí hřbety...