Naše báječná babuška, kterou to všechno začalo...

†  Luisa Acabo Czech (alias Loreen)

    Bílý švýcarský ovčák

    * 19.7.2007 † 11.8.2020

    o.  Ahepjuk Whiteline Czech

DS, výborný, šampion a grandšampion snad úplně všeho :-), nejlepší plemeník 2008 a 9, ...

zkoušky ZOP, ZPU 1,2, ZVV1, IPO 1, FPr 1-3, FH 1-3, SPT 1, 2,...

    m. Coris Star z Ranče Montara

KS, výborná, junior, klubový šampion ČR, Grandšampion ČR

        Výsledek naší uchovňovací a výstavní anabáze:

            výborná V1, V2 a V4, CAC, res. CAC (celkem 3 výstavy)

            RTG DKK:2/1,DLK:0/0

            Bonitační kód:IIa/H1,M0-3,W3,X0-6/I

Bylo mi dvanáct let a přivezla jsem si svou první fenku německého ovčáka. Tehdy jsem prvně v časopise Pes přítel člověka uviděla fotografii ovčáka bílého (americko-kanadského). Nadchla mě, ale tehdy,ještě za totality pro dvanáctiletou žábu, zblázněnou do psů nebyla šance si takového psa pořídit, ani se na něj u nás podívat. Uteklo dalších skoro dvacet let, než jsem se odstěhovala z Prahy a znovu se rozhodla pro psa. Nebýt kamarádky, na svůj dávný objev jsem si asi nevzpomněla. Ta se zmínila o úžasném psovi svých rodičů a bylo jasno. Během dvou týdnů jsme si zpožděně nadělili ke třicetinám cosi bílého, nápadně připomínajícího lední medvídě. Dvouměsíční chlupatou holčičku Luisu z chovatelské stanice Acabo Czech. Promptně jsme ji překřtili na Loreen, protože tak se na ni volá mnohem lépe.

Jen co se Loreen trochu okoukala, zjistila, že má doma dítko na hraní (protože o tom, kdo s kým si hrál díky ostrým zoubkům nebyly od začátku žádné pochyby), kočky na válení sudů a zahradní jezírko, plné krásných vodních rostlin. Ryby jsme bohužel nenasadili, ale rozhodla se nám odpustit a vzít zavděk lovem rostlin. Po několika pokusech vrátit vysušené rostliny do jezírka a zachránit je,jsem rezignovala a došla k názoru, že vlastně jezírko vůbec nepotřebujeme. Máme ho stále, ovšem bez rostlin.

Nejen kvůli jezírku jsme dospěli k názoru, že musíme postavit box. Byl podzim a Loreen ve snaze být smečce nablízku totiž tvrdošíjně spala na studené dlážděné terase na prahu a ani ji nenapadlo zůstat v závětří v teplé nastlané boudě. Stálo mě hodně diplomacie přesvědčit manžela, který na rozdíl ode mě věřil v Loreenčin zdravý rozum a pud sebezáchovy, aby postavil box. Nicméně povedlo se. S velkou slávou jsem tedy Loreence vysvětlila, že spinkat se bude tady a ponechala jsem ji v boxu. Když jsem se s ní šla ještě pomazlit před spaním, nemusela jsem chodit daleko – Loreenka byla opět na prahu, podhrabala se ven. No to se dalo čekat, podlahu jsem proto zpevnila vyskládáním cihel, provedla pár dalších úprav a nastal pokus číslo dvě. Ráno nás pejsánek vítá opět na prahu – tentokrát rozpletla pletivo (klasické zahradní). Manžel se zakousl – to by bylo, když postavil takový pěkný box, aby ho nedokázal zabezpečit – pletivo vyměnil a všechny konce dole dotáhl a omotal tak, aby to skutečně rozplést nešlo. Ráno nás pejsek opět… a takto se to opakovalo asi sedmkrát. Vyzkoušeli jsme snad všechno, kromě elektřiny a vybetonované cely tedy, a naše dovedné zvířátko nás vždy znovu a znovu přelstilo. Manžel nakonec rezignoval (já dávno před ním, když tam tedy být nechce). Loreenka, pokud zrovna není s námi, má krásný „bejvák“ z místnosti vedle kotelny, kde je velmi spokojená, nebo běhá po zahradě. Ale nikdo se už nepokouší ji oddělit a zavřít dál od nás.

Zajímavé bylo její seznámení s koňmi. Zezačátku měla z těch velkých tvorů respekt, ale jen do chvíle, než jsem na koně vylezla. V tu chvíli zapomněla na opatrnost a začala zuřivě vyskakovat s jasným záměrem buď se vydrápat ke mně, nebo mě stáhnout dolů. Když se koník opatrně rozešel, s výrazem „ať je třeba po mně“ zvolila jinou taktiku – nacpala se před jeho přední nohy se záměrem neuhnout ani o píď, dokud mě to strašné zvíře nepustí dolů. Můj dobrý starý koníček na ni samozřejmě nešlápl. Sadou úhybných manévrů do stran se pokoušel ji obejít, takže jsme se na louce potáceli jako opilec nad ránem.

K Loreenčině cti je třeba poznamenat, že velmi brzy přišla na to, že když sedím na koni, čeká ji mnohem delší, svižnější a vůbec zajímavější výlet a už ji ani nenapadne protestovat. Naopak se poslušně zařadí a od koňského boku ji neodtáhnete ani párem volů, ani smečkou srnek nebo zajícem před nosem. Takže je z ní velmi příjemný společník na vyjížďky…. vlastně, i pro život.

A protože čas běžel a jeden pes mi byl málo (jojo, "bílá nemoc" je zlá:-), neodolala jsem a z Loreenčina prvního a posledního vrhu jsem si jedno miminko nechala. "Miminko" Axinka je úplně jiná než Loreen, narozdíl od Lorči, která zbožňuje všechny lidi bez výjimky, Axinka rozlišuje. U ní jsem plně pochopila, co znamená, že bílý ovčák může být k cizím lidem odtažitý a rezervovaný. Zatímco Lorča všechny vítá s pocitem, že určitě přišli za ní, Axinka raději ostražitě pozoruje. Co kdyby jí náhodou chtěli vzít nějakou hračku, třeba jako onehdá ten ošklivý pan figurant, co jí sebral úžasně špinavý a roztrhaný hadr a tím ji rozpálil doběla. Takže díky Axince máme konečně i hlídače, protože k té bych přes plot v noci rozhodně nelezla. Že si smečku ubránit umí, už prokázala opakovaně.

Její povaha mě ale opravdu baví, protože nikdy nevím, co na mě vymyslí. U Loreenky člověk ví naprosto přesně, na čem je. Ta dobrá duše by se rozkrájela, jen aby splnila i nejtajnější přání milovaného pána. Axinka je sice oddaná neméně, ale bere to tak trochu po svém. Usoudila, že je potřeba nás cvičit a duševně otužovat. Nikdy nevím, jak moc bude ochotná se na výstavě předvést (a nechtějte vidět, jak to vypadá, když nahodí zhnuseně-chcíplý výraz), ani kdy se rozhodne poctít mě svým objetím - což je obzvlášť příjemné, pokud sedím na bobku zády k ní. S oblibou dopaluje hlavu rodiny, když mu roznáší věci po zahradě - ovšem pouze jeho, mých se kdovíproč nedotkne. Naštěstí nic neničí, tedy snaží se, ale občas to nevyjde. Jako nedávno, když chtěla odnést plastové víčko od kompresoru, který pokus o sundání neustál a pád neustál zrovna v dobrém. Jenže co s ní, když pak přiletí s takovou láskou, že jí člověk ani vynadat nemůže...